Hálová se loučí s profi kariérou. Kam její kroky povedou?

Do svého prvního ligového zápasu nastoupila jako nebojácný šestnáctiletý bejnamínek, který čelil síle pražského USK. A symbolicky proti stejnému týmu odehrála o devět sezon později i své poslední utkání, tentokrát však v roli jedné z nejlepších střelkyň ligy. Eliška Hálová se s letošním ročníkem rozloučila nejen s Hradeckými lvicemi, kam zamířila z pražské Slovanky, ale také s Chance Ženskou basketbalovou ligou. V minulosti reprezentovala Česko v mládežnických i seniorských reprezentacích či na Univerziádě. Nyní ale svoji profesionální kariéru tato pivotmanka proslulá ostrými lokty a prořízlou pusou mění za život ve financích. Přejeme, ať se v této nové kapitole Elišce daří!

Je ti teprve 24 let, co tě k rozhodnutí ukončit profi kariéru přimělo?

Na rovinu říkám, že to bylo nesmírně těžké rozhodování. Sešlo se ale hned několik důvodů. Letos v červnu mě čekají státnice na magisterském studiu pražské VŠE. Rodiče mě vždycky vedli k tomu, že zdraví je na prvním místě, škola na druhém a basket až na třetím. Zejména taťka mi často opakoval, ať to beru spíš jako koníček ke škole. Asi nikdo moc nečekal, že ze mě bude profesionální basketbalistka. Navíc každý, kdo mě zná, ví, jak moc miluji svůj obor finance. Kdybych se teď na sto procent věnovala jen profi basketu, na konci kariéry kolem pětatřiceti let by mi chyběla potřebná praxe a zkušenosti pro mou vysněnou profesi. Cítím, že můj potenciál ve světě financí je zkrátka mnohem větší.

Druhým, velmi důležitým faktorem je můj partner Martin (Svoboda). Chceme spolu bydlet, a protože on má tu sportovní kariéru přece jen o trošku lepší než já, naše cesta vedla do Písku. Z Písku je bohužel dojezdová vzdálenost do jakéhokoliv klubu ŽBL příliš velká. Trávit pokaždé dvě hodiny na cestách tam a zpět už časově nedávám. A rodina a partner pro mě budou vždy přednější než jakákoliv kariéra.

ŽBL opouštíš po krásných a dlouhých devíti sezonách. Která ti nejvíce utkvěla v paměti a proč?

Nejvíce mi v paměti zůstanou sezony, kdy jsem měla šanci potkat spoustu zajímavých lidí. A to nejen ve vlastním týmu, ale i mezi protihráčkami. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho působila ve Slovance, moc medailí ze ŽBL nemám. Přesto na jednu z těch nejkrásnějších sezon vzpomínám právě tam, když se nám v kategorii U17 se Slovankou podařilo vybojovat titul na mistrovství republiky. A bohužel titul z U19 nám ukradl Covid.

Z hlediska výkonnosti pak patřily k mým nejlepším poslední tři ročníky. Až v Hradci Králové jsem totiž naplno poznala, co obnáší být profesionální hráčkou, a musím říct, že jsem si to tam obrovsky užila. Je to hodně rodinný klub se skvělou komunitou. Tým, trenéři, a hlavně fanoušci jsou prostě úžasní a patří jim moje obrovské díky. Bude se mi stýskat.

Letos jsi měla šanci nahlédnout také do seniorské reprezentace. Ovlivnilo to nějak tvoje rozhodování?

Jsem za tuhle otázku moc ráda. Právě během listopadového reprezentačního okna u mě totiž proběhlo takové vnitřní smíření s tím, kam chci dál směřovat. Mým velkým basketbalovým snem bylo reprezentovat Českou republiku, což se mi v poslední sezoně konečně splnilo. Bylo to takové poslední pomyslné odškrtnutí na mém seznamu cílů. Proti Maďarsku jsem odehrála dobré minuty, dala pár bodů a měla slušnou validitu. Jsem proto ráda, že mé první, a zároveň i poslední zápasy za nároďák se povedly.

Zlomový pro mě byl rozhovor s trenérkou Ptáčkovou po reprezentačním srazu. Povídaly jsme si asi půl hodiny. Poděkovala jsem jí za příležitost a za splněný sen, ale upřímně jsem jí řekla, že mi to stačilo. Na ten naprosto vrcholový basketbal mi prostě chybí centimetry. Paní trenérka sice nebyla skeptická a tvrdila, že by se to dalo nahradit jinak, jenže to by znamenalo zavřít se na několik let do haly a jen tvrdě dřít. A to už já nechci.

Smířila jsem se s tím, že jsem dosáhla svého maxima. I když mi to chvíli bylo líto a cítila jsem smutek, brzy mi došlo, že jsem toho vlastně dokázala docela dost a můžu na sebe být právem hrdá. Doufám, že tím předám zprávu i začínajícím basketbalistkám: Nemusíte být nejvyšší, nejrychlejší ani nejatletičtější, ale když něco opravdu chcete a dáte do toho srdíčko, můžete dokázat velké věci.

A co reprezentace 3x3?

Co se týče basketbalu 3x3, tomu dlužím opravdu hodně a jsem nesmírně vděčná, že v něm mohu reprezentovat. Trojky mě strašně baví, je to úžasné oživení. Lidé kolem 3x3 to dělají s obrovskou láskou a odhodláním, a to i přesto, že jim často ostatní házeli klacky pod nohy. Jsem na ně pyšná a je mi ctí být toho součástí. Pokud to letos půjde, ráda bych ještě jednu sezonu odehrála. No a basketu 3x3 děkuju i za to, že jsem zde poznala Martina.

Je něco, čeho bys ještě jako hráčka chtěla dosáhnout? A co by tě případně přimělo se k profi basketu vrátit?

Vždycky jsem se chtěla podívat na olympiádu. Tam se ale jako hráčka už asi nedostanu (smích). Jedině, že by mě některá z holek propašovala v kufru! Takže až uvidíte třeba Monču Fučíkovou, jak letí na olympiádu se dvěma obřími kufry, budete vědět, co v tom druhém je.

S basketem ale nekončíš, míříš do svého rodného Benešova. Jak na tento návrat reagovali trenéři? A máš tam stále nějaké spoluhráčky, se kterými jsi začínala?

S basketem skončit nedokážu. Ráda se vrátím do svého rodného Benšova, kde je skvělá parta nadšenců. Své první kroky na palubovce jsem dělala s Natálií Budilovou, která v současném benešovském kádru zůstala z naší party jako poslední. My dvě jsme byly taková nerozlučná a celkem profláklá dvojka. Kdysi jsme s Naty nutně potřebovaly doplnit tým, tak jsme si našly volejbalistku Monču Fučíkovou. Líbila se nám, tak jsme ji přetáhly na basket. Všechny 3 jsme nejlepší kamarádky už přes dvacet let. Tajně doufám, že se k nám na "stará kolena" vrátí a zase si zahrajeme v jednom týmu. K basketu mě od začátku táhlo hlavně to, že jsem ho mohla hrát s kamarádkami. No a co na to říká trenér?

Jan Zalužanský, trenér Benešova: „Před sezonou nám odešla většina zkušených hráček a museli jsme skládat prakticky nový tým z vycházejících U19. Elišky návrat je pro nás velkým přínosem a její přítomnost v týmu nás určitě posune dopředu. Pevně věříme, že nám pomůže nejen svými výkony na hřišti, ale bude také vzorem pro mladé hráčky, které se po jejím boku můžou dále posouvat a nasbírat cenné zkušenosti, kterých za svou kariéru v ŽBL Eliška získala nespočet. Dalším pozitivním aspektem je, že se nám vrací naše odchovankyně, která dobře zná prostředí benešovského basketbalu a skvěle zapadne do týmu.“

Jak bude tvoje následující životní kapitola vypadat? Na co nejvíce se těšíš?

Těším na společný život s Martinem a co mi přinese vstup do světa financí. Také se nemůžu dočkat, až budu mít čas a energii na věci, které musely jít stranou. Třeba se vrátím k jízdě na koni. Budu trávit víc času s přáteli a naplno si užiji roli profesionální fanynky píseckých Sršňů. A kdyby mi profi basket přece jen začal moc chybět? Stále je tu Plán D. Založím Sršnice Písek! (smích)