Nejdelších pět vteřin života, popisuje bronzový triumf Voráčková
Před dvěma lety se s ZVVZ USK Praha radovala ze zisku bronzových medailí v Mersinu, loni v Zaragoze s českým šampionem dokonce vystoupala na vytoužený nejvyšší stupínek a letos na stejném místě, tentokrát však v dresu domácího celku, rozšířila Veronika Voráčková svoji euroligovou sbírku o další bronz. Cestu z kvalifikace až na téměř samotný vrchol nejprestižnější evropské klubové soutěže popisuje česká reprezentantka jako velkou jízdu, kterou si však její nová španělská domovina zasloužila. Se Zaragozou ustála několik těžkých momentů, včetně napínové koncovky finálového turnaje. Nyní šestadvacetiletá křídelnice nastoupí do ligového play-off, kde se pokusí udržet první místo ze základní části a přidat tak další letošní medaili.
Loni jsi na stejném místě slavila titul s USK, tentokrát je to bronz v dresu Zaragozy. Jak se pro tebe tyto dvě medaile liší?
Asi to nemůžu ani srovnávat. V Praze jsem byla dlouho a byl to tým, který spolu byl několik sezon. Všichni jsme se velmi dobře znali a za tím cílem jsme si šli několik let. Byl to vlastně i důvod, proč jsme všichni v Praze byli, ten tým byl kvůli tomu sestavený. V Zaragoze jsme první měsíc ani nevěděli, jestli budeme tu Euroligu hrát. Final 6 byl určitě jedním z cílů, ale spíš jsme po něm jen pokukovali. Sezona šla hodně nahoru a dolů, ale poslední měsíce jsme na vlně.
Jakou roli podle tebe hrálo právě domácí prostředí?
Prostředí, asi jako v každém jiném zápase, pro nás hrálo velkou roli. Tohle je jedna z nejlepších hal ženského basketu v Evropě. A na tom finálovém turnaji to bylo brutální. Každý koš, když už jsme ho konečně dali, celá hala oslavovala. Dávali nám hrozně moc energie a ty týmy, se kterými jsme hráli, cítily, že je to těžké a že nás to udržuje na nějaké vlně.
O Zaragoze se ví, že basketbalem doslova žije. Popíšeš jak přesně?
Přímo před halou byla pro fanoušky stage, plno stánků a her. A tím, že se hrály dva zápasy, na nás čekali už před zápasem. Je to těžké popsat slovy, každý si to musí zažít.
Girona za stavu 63:66 měla dokonce několik šancí na to poslat zápas do prodloužení. Prozraď, co se odehrávalo při tom závěrečném timeoutu a následně na hřišti. A co běželo hlavou tobě?
Věděli jsme, že prostě nesmíme dostat trojku. Upřímně si vůbec nepamatuju, co jsme si během timeoutu říkali. Já jsem jen věděla, že tu trojku nedostaneme. Musím ale říct, že ty poslední dvě střely bylo nejdelších pět vteřin mého života. Zestárla jsem asi o deset let. (smích) Měli jsme ale štěstí, protože měli dvě až tři otevřené střely, které nepadly. Nám se ale to stejné stalo dva dny předtím.
Ano, vám k postupu do finále chybělo málo. Jak zpětně mrzí ta první semifinálová čtvrtina proti Galatasaray?
Mrzí mě to hodně. Byl to zápas, který jsme určitě mohli vyhrát. Chyběli jim klíčové hráčky, protože po pár minutách přišli o Juhasz, ale na druhou stranu nám chyběla Pueyo, která je velkým článkem týmu. Bolí to a asi ještě dlouho bude. Zase je to ale nějaká motivace pro další zápasy i zkušenosti, jak se s tím vypořádat.
Jak celkově hodnotíš vaši jízdu Euroligou z kvalifikace až k bronzu?
Jízda to byla velká. Jak jsem říkala, po prvním zápase v Brně jsme ani nevěděli, jestli ji budeme hrát. Naštěstí jsme si ji vybojovali a myslím, že to i ukázalo, jaký jsme tým a jaký máme charakter. Zároveň to nebyl jediný okamžik, kdy jsme se dokázali vyhrabat z těžkých pozic. Nepodařila se nám první část sezony, kdy jsme se málem nedostali ani ze skupiny. Postoupili jsme vlastně přes Mesin, který byl loni ve finále Euroligy. Ve druhé části jsme potřebovali vyhrát důležité zápasy s Valencií, což je také tým, který minulou sezonu hrál Final 4. Ve Valencii jsme byli také minus 20, a dokázali jsme to otočit a porazit je i doma i venku. Ukázalo to na to, jaké jsme tým a co chceme. Play-off v Praze jsme hráli dobře. Celkově pro nás druhá půlka sezony v Eurolize byla super. Byli jsme soustředění a až na Galatasaray jsme to zvládli. S Gironou to asi moc basketbalově pěkný zápas nebyl. Nikomu nepadalo. Šlo vidět, že je to třetí euroligový zápas v jednom týdnu, což normálně nebývá, a je to fakt náročné. Jsem ráda, že se to podařilo vyhrát jak pro nás, tak pro fanoušky, kteří vyprodali celou halu.
Co si z Final 6 odnášíte jako tým do zbytku sezony? A kam ve španělské lize míříte?
Čeká nás play-off, které bude náročné. Pueyo je zraněná, Leite odešla do WNBA a hlavní trenér dostal do konce sezony volno, aby mohl být s rodinou a novorozeným synem. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Z Final 6 si ale odnášíme to, že jsme letos dobrý tým a budeme ještě víc hladoví. Je to poslední šance si odnést nějakou trofej a doufám, že to zvládneme, na poslední měsíc se semkneme a vyhrajeme ligu. Ten tým si to zaslouží.
