Nejlepší z ročníku? Ťukali by si na čelo

Eliška Hamzová se ve svých teprve 21 letech stala nejen hlavní rozehrávačkou brněnských Žabin, ale i českého reprezentačního výběru. A přestože by mohla být zásluhou sportovního rodinného zázemí k této roli předurčena, své současné postavení v obou týmech vnímá ona osobně spíše jako přirozený vývoj nejoblíbenějšího koníčku, který nikdy nikdo nepredikoval. Kloubit profesionální kariéru se studiem biologie a zeměpisu na vysoké škole však pro dnes už třiadvacetiletou basketbalistku nebylo doposud vůbec jednoduché, přesto ji to naučilo nahlížet na okolí trošku jiným pohledem.

Ty jsi vyrůstala ve sportovní rodině. Se sestrou Májou i bratry Jirkou a Pepou jste od mala jezdili například s mamkou na basketbalové kempy do Mikulova. Jak vzpomínáš na svoje sportovní začátky?

Všichni jsme začínali nějakýma míčovkama, co vedla mamka v Křenovicích, kde jsme bydleli. Dalo nám to všeobecný pohybový základ a nebylo by to tak, že by nás naši nutili dělat jeden sport. Vlastně nebylo potřeba nikam ani dojíždět, ve vesnici se hrál florbal, volejbal, fotbal, a i chvíli mamka vedla basket. Takže jsme si vyzkoušeli všechno, což je podle mě u dětí nejdůležitější – mít pohybový základ a nezaměřovat se na jeden sport. Často jsme s kamarády lítali po venku, jezdili na kolech, ale basket u mě byl asi vždycky na prvním místě.

Jak to, že ty a Mája jste pokračovaly v basketbalové kariéře mamky, ale Jirka je profesionální fotbalista?

Asi se ta láska k basketu dědí. Jura měl ale upřímně vždycky rád fotbal, takže to nějak tak přirozeně vyplynulo. Jako jediný z nás neměl zájmy jinde, vždycky byl zaměřený na něj. Já jsem jezdila například na tábory a s tím spojenými kroužky. Navíc Jura je malý, z nás nejmenší.

Kroužek – něco na styl skauta?

Něco na ten princip, ale skaut to nezaštiťoval. Hráli jsme stolní a celoroční hry, lítali po venku. Chodila jsem tam do páté třídy, než jsme se přestěhovali, pak jsem jezdila na tábory i jako vedoucí. Teď už přijedu spíš jen na návštěvu.

A nechybí ti to? 

Ráda všechny vidím, ale když se člověk vrátí po tom týdnu, je docela vycucaný a s basketbalovým kalendářem mi to už nestojí za to. Potřebuju si i odpočinout nebo trávit čas s rodinou a přítelem. Přes rok na to moc prostoru není, takže je to takový kompromis. Vedoucí, moji kamarádi, se letos začali koukat na Euroligu, přišli i na finále ŽBL. A když mají akce, zajdu já za nimi. Už je to ale opravu jen na noc, dvě.

Viděla ses vždycky jako profesionální hráčka, nebo to byl spíše vývoj z koníčku? 

Asi spíš ten vývoj. V 15 ti nikdo neřekne, že budeš profesionální basketbalistka. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu pravděpodobně nejlepší z toho svého ročníku, tak by si všichni ťukali na čelo. Na první Evropu jsem jela jako desátá hráčka, takže je to určitě postupný vývoj. A v tom je podle mě důležité, že tě rodiče do ničeho takto netlačí. Kdo má ambiciózní rodiče, tak to pak nechce dělat. Člověk by si na to měl prostě přijít sám. A v momentě, kdy podepíše profesionální smlouvu, není jiná možnost než tomu obětovat vše. 

Tvoji rodiče tě teda nikdy netlačili?

Ne, nikdy. Nejmladší bratr si sportuje pro radost a oni jsou rádi, že to tak má. Ale určitě se nás snažili vždycky vést k pravidelnosti a chtěli, abychom alespoň nějak sportovali. A ve chvíli, kdy jsme řekli, že někam chceme chodit, neexistovalo, že bychom se omluvili z tréninku, protože jsme chtěli jít s kamarádkou ven.

Historicky jste celá rodina spojená s brněnskými Žabinami. Táta je zakládal, mamka v nich odehrála několik sezon. Poslední roky jsme tátu opět mohli v klubu vidět, přestože spíše v ústraní. To se však změnilo, když jste ve finále rok zpátky jednou porazili USK a letos postoupili do Euroligy. Co pro tebe znamenaly ty okamžiky, kdy jste mohli společně slavit nejenom doma, ale i přímo na palubovce?

Já jsem hlavně ráda, že v těch chvílích to mohl oslavit s týmem, protože určitou dobu byl právě v ústraní, ale na druhou stranu pro Žabiny dělal nějakou práci a zasloužil si slavit s námi. Je nesmysl, aby se skrýval, když všichni ví, že tady byl. Jsem ráda, že se tomu trochu otevřel a rád s námi sdílí ty dobré i špatné pocity.

Užila sis první sezonu po boku sestry v týmu? Jak bys zhodnotila její přístup k profi úrovni?

Obecně si myslím, že jsme letos měly v týmu hodně dobré dorostenky a byly nastavená, že chtějí makat. Se ségrou to na jednu stranu pro mě bylo těžké. Basket bylo vlastně něco mého, byla jsem tam sama za sebe a nebyla jsem tam vázaná na nikoho z rodiny. Pro Máju to bylo těžké zase v tom, že se mi chtěla vyrovnat. A ono to ale nejde tak rychle, takže jsme se prvních pár tréninků trošku víc domlátily. Mája je tvrdá a na mě byla ještě tvrdší. (smích) 

Ty si od basketu neodpočineš nejen v rodině, ale ani doma. Přítel Kuba Jokl hrál na univerzitě v Americe, pak v NBL a teď v Rakousku. Vnímáš jako výhodu, že si v těchto věcech rozumíte?

Paradoxně se doma o basketu skoro nebavíme. Možná i tím, že je Kuba flegmatik. Ale výhoda to určitě je. Spousta lidí z nesportovního prostředí by nemusela chápat, že přes týden máš jeden nebo dva tréninky denně, když oni chodí do práce. To, že se doma skoro nevidíme, je druhá věc.

A jak vypadají vaše společné i tvoje vlastní volné chvilky?

Přes sezonu toho společně moc nestíháme, ale v létě chodíme na túry a snažíme si ten čas vynahradit. Obecně nerada trávím čas ve městě, nenaplňuje mě to. Tím, že studuju biologii a zeměpis, pro mě příroda dostala jiný rozměr. Hodně tak spolu ve volné dny jezdíme k mým nebo jeho rodičům mimo město, nebo jdeme do sauny. Ráda také trávím čas s lidmi mimo sport, pro které jsem „jenom Eliška“ a ne „basketbalistka“. Ne, že bych se musela přetvařovat, jen jsem pro ně normální člověk s normálními problémy. Když jsem byla například teď zraněná, všichni se mě na to směrem k Evropě ptali, což bylo až nepříjemné. Když jsem mimo basket, nemám ve zvyku se o něm bavit.

Máš vysněnou destinaci?

Loni jsme byli v Dolomitech, tam se mi hodně líbilo. Letos jdeme se spolužačkami z výšky přechod Tater na tři dny. To se těším, protože jsem nikde dlouho nebyla, že bych si vzala batoh na záda a tři dny šla. Tím, že studuju přírodopis, se mi hodně otevřely oči, že i v Česku je strašně moc hezkých míst, které spousta lidí neocení. 

Emma Čechová prozradila, že jsi byla během sezony její „study buddy“. Co kombinace sportu a školy znamenala pro tebe?

No že jsme vlastně neměla žádný volný čas, všechen mi zhltla škola. I když jsem si našla učitele, které jsem měla ráda, tak obecně se škola nedokázala moc postavit k tomu, že jsem reprezentantka a hraju nejvyšší evropskou ligu. Vůbec mi nedokázala vyjít vstříc. Emma chodí na stejnou univerzitu, ale jinou fakultu, a vlastně do ní nemusí moc fyzicky chodit. Já na svém oboru musím absolvovat praktika, ale pořád se to podle mě dá lépe komunikovat. Není to tak, že pokud jsi sportovec, tak na školu kašleš. Ba naopak se sportovci fakt snaží, protože nemají jinou možnost. Na jednu stranu jsem perfekcionistka, takže si za to můžu i sama, ale stejně ty práce a protokoly za mě nikdo jiný neudělá.

Chtěla by ses po kariéře stát tedy učitelkou?

Ano, od září chci vlastně nastoupit na kombinované magisterské studium do Olomouce. V Brně mi škola nedokázala takto vyjít vstříc, ale uvidíme, jak to půjde tam, s Euroligou je to dost specifické. Mám to nastavené, že chci dostudovat, ale tolikrát jsem to odnesla různýma nemocemi, že to nechci tahat na sílu. Když by to nešlo, dodělám si školu, jak budu mít třeba děti.