Stereotypy mě hrozně ubíjí

Od přípravky v Českých Budějovicích, přes euroligový titul v ZVVZ USK Praha, až do španělské kolébky basketbalu v Zaragoze. Veronika Voráčková před stereotypním životem profesionální sportovkyně uniká do světa umění i za hranice České republiky, kde miluje poznávat nové kultury a vyhledávat kulinářské zážitky.

Stejná úvodní otázka jako u ostatních. Kde odstartovala tvoje basketbalová kariéra?

Rodiče mě vždycky vedli k tomu být aktivní. V první nebo druhé třídě mě dali na basket v Českých Budějovicích, protože jsem byla trošku vyšší. Zkoušela jsem ale i spoustu dalších sportů jako třeba házenou a fotbal, dokonce jsem s basketem na chvíli skončila. Ale vždycky jsem se vrátila, bavilo mě to. Měla jsem tam dobrý kolektiv a rodičům se líbilo, jak to trenéři vedli.

Pak ses na dva roky přesunula do Strakonic, odkud si tě vyhlídli trenéři z USK?

Nabízeli mi už rok předtím, abych šla hrát do VŠE. Ale to mi bylo teprve šestnáct. Nakonec do USK odešel trenér ze Strakonic a mě to tam po pravdě už moc ani nebavilo, tak jsem na to kývla. S rodiči jsem se o tom tehdy hodně bavila. Zjišťovali jsme si, jak to tam chodí.

Zpětně to bylo asi velice dobré rozhodnutí, co?

Určitě to bylo dobré rozhodnutí. Bylo to hodně náročné, ale posunulo mě to. I ten rok, co jsem šla do Ameriky. Poznala jsem jiné lidi, jak pracují a co je možné dělat. Dalo mi to úplně jiný nadhled, jak by profesionální sportovci měli pracovat. V Praze jsem byla už s hotovýma hráčema, bylo mi ale 17. Kulturu přidávat si a dělat něco navíc jsem se naučila až v Americe. 

Přesto jsi tam nevydržela déle jak rok, proč?

USK se moc nelíbilo, že tam jsem, takže jsem moc nehrála. Navíc mi naslibovali věci, které byly jinak. Trenéři hodně manipulovali s hráčkama. Jak jsem Evropanka, nevěděla jsem, jak to tam chodí. Začalo mi to docházet později. Když jsem se vrátila do Prahy na reprezentační okno, přišlo mi, že jsem se zpomalila a že mi to nedalo to, co by mělo. Takže jsem se rozhodla zůstat.

Máš v plánu se někdy do Ameriky vrátit?

Přijde mi, že WNBA má na svém listu každý profesionální basketbalista. Ale je to hodně v tom, v jaké bude člověk pozici. Je to náročné mentálně, ale zkušenost by to byla super. Aktuálně po tom však neprahnu, evropský basketbal se mi líbí víc.

Zmiňuješ evropský basket. Po osmi letech opouštíš USK a míříš do Španělska, basketbalového státu. Jak se na to těšíš?

Hrozně se těším na změnu prostředí, novou soutěž i lidi. Už jsem byla taková hodně vyhořelá. Ten stereotyp byl pro mě hodně těžký a nedokázala jsem se v tom uspokojit. Měnili se trenéři, letos jsem v USK zůstala z důvodu, který nakonec ani nebyl. Takže to pro mě bylo hodně zhrzující. Že odejdu, jsem se rozhodovala dlouho. Ale ulevilo se mi. Bylo pro mě jednodušší pak chodit i na tréninky a hrát, protože jsem si potvrdila, že Španělsko je pro mě nová motivace. Stereotypy mě hrozně ubíjí.

Kam před nimi utíkáš?

V Praze je hodně možností. Často jsem chodila na výstavy do galerií, na únikovky, letos jsme s týmem byli i na laser game a motokárách. Všechno nové mě většinou na to odpoledne nadchne a dá, co potřebuju.

Je ti umění blízké?

Neřekla bych úplně blízké, ale ráda poslouchám hudbu a přijde mi to jako nejjednodušší. Člověk nepřemýšlí nad ničím jiným, jen nad tím, co je před ním, žije v tom momentu. To se mi líbí. Navíc je tam spoustu věcí, o kterých se dá mluvit, když se chce. A je to mimo ten náš sportovní stereotyp. Většinou nemám energii na nic, takže stát a koukat na něco je pro mě přijatelné, odreaguju se tím. 

Zkoušela jsi sama někdy něco namalovat, vytvořit?

Ještě jsem to nezkoušela. Bavili jsme se o tom s kamarády, ale nedokopala jsem se k tomu. Ve Španělsku právě doufám, že se to naučím a budu moc konzumovat i přímo dělat něco takového.

Čím dalším se snažíš ve svém volnu zabavit?

Hodně mě baví adrenalinové věci. Kdybych mohla, tak dělám furt něco. Spoustu těch věcí je pro profi sportovce ale off limit, takže si to musím nahrazovat něčím jiným. Bavily mě letos hodně ty motokáry, tam bych mohla být ještě třeba hodinu, zatímco ostatní už z toho byli otrávení. Hodně mě baví i snowboard, lyže a být na horách. Je to jiné a není to samé dokola. Baví mě freeride, prašan je nejlepší. Baví mě i skákat a asi bych se věnovala třeba U-rampám.

Kde se vidíš například za 15 let?

Vůbec nevím, reálně se nikde nevidím ani za dva roky. Pro mě ta vize do budoucna je krátkodobá. Ještě jsem nenašla, co bych chtěla dělat. Stále hledám, co mě chytne. Není ale tlak, basket chci nějakou dobu hrát a uvidíme, co se z toho vyvine.

Co ty a cestování? S USK jste za ty sezony kus Evropy prozkoumali.

Skrz Euroligu máme Evropu procestovanou, ale vlastně vidíme jen hotel a halu. Ale cestování mě hrozně baví a když máme čas, snažím se hned někam jet. Naplňuje mě to, osvobozuje. Jiná kultura, jiné město, jen tak se procházet a nacházet nové věci. Vždycky najdu nové jidlo, hru, místo, kam bych se chtěla vrátit. Minulý rok jsme se ze dne na den rozhodly s Julčou Pospíšilovou jet do Albánie. A byla to jedna z nejlepších dovolených. Projížděly jsme krajinu autem. Kde jsme chtěly, tam jsme se zastavily. Těším se i do Japonska, kam spolu pojedeme po Eurobasketu. Všichni znají Japonsko a Tokio, ale myslím si, že to bude úplně něco jiného, než co čekáme. A bude to hrozný zážitek, těším se i na jídlo. Vždycky mě to cestování vytáhne z reality. Je to taková bublina, kdy člověk nemusí nic řešit a řeší jen, kde bude další jídlo.

Preferuješ více přírodu, nebo města?

Města mi stačí den, dva a z toho půlku dne stejně strávím v parku. Albánie v tomto byla super. Měly jsme tam Alpy a moře v podstatě u sebe a ze dne na den jsme si mohly vybrat, kam pojedeme. Města tam byly malinké a spíše jsme se tam jen najedly, takže asi mám raději přírodu.

Na co ráda ve své basketbalové kariéře vzpomínáš?

Na mistrovství Evropy do 16 let, které jsme tehdy vyhráli. Bylo to takové pure – byly jsme ještě všechny mladé, užívaly jsme si to jinak, ještě to nebylo tak profi a zároveň už ten basket měl svoji úroveň. Sešli jsme se tam i jako super kolektiv, vznikla tam silná přátelství, která trvají dodnes.