Taková podpora fanoušků je něco, co mi v Čechách chybí

Po osmi sezonách v nejvyšší ženské české lize zatoužila Karolina Šotolová po zahraničních zkušenostech. Ve svých šestadvaceti letech se tak reprezentační rozehrávačka vydala vstříc jedné z nejlepších evropských lig. Ve španělském Ferrolu se rychle adaptovala nejen na nové prostředí, ale i herní tempo a svoji roli v týmu. S průměrem 10.3 bodu, 3.1 doskoku a 2.1 asistencí za 24.4 minut na utkání patřila v Eurocupu k vůbec nejvytíženějším hráčkám svého celku, stejně tomu má i v zápasech španělské soutěže. Nyní Šotolová pomáhá českým lvicím na kvalifikaci mistrovství světa v čínském Wu-chanu, kde Češky mají na svém kontě zatím jednu výhru a jednu porážku.

Přijela jsi do Číny mezi posledními, takže jsi měla menší čas na adaptaci. Jak ses s tím poprala?

Jsem hrozně ráda, že jsme letěly poslečně s Vory a Gábou a nemusela jsem být sama. Na prvním tréninku jsem se cítila ale jak hadrový panáček, někdo udělal změnu směru a mně se málem zlomily nožky. Spalo se mi ale dobře, na rozdíl od loňského roku, kdy jsem byla se 3x3 v Mongolsku a nespala celou noc.

Sama to zmiňuješ, na 3x3 jseš naučená dojet a na druhý den hned hrát. Liší se to tedy v něčem?

Se 3x3 nejezdíme až tak dlouhé vzdálenosti, nejdále to byl Ázerbájdžán nebo Mongolsko, ale určitě je lepší na místě být dva až tři dny předem. Můžeš se protáhnout, projít a až další den jít do pohybu v tréninku.

Ty jsi se sice do finální dvanáctky na Eurobasket loni nevešla, ale z herního zápřahu jsi právě díky 3x3 nevyšla. Jaké je pro tebe být zpátky?

V první řadě jsem se strašně těšila na holky, až se zase uvidíme a pokecáme. Je fajn, jak střídám 5 na 5 a 3x3, protože jsem pořád v pohybu. Jsem ráda, že tentokrát mohu být v té dvanáctce a doufám, že prostor na hřišti využiju na maximum.

Zatím máš za sebou dva zápasy, kdy se ti individuálně povedl zejména ten s Jižním Súdánem (11 bodů, 3 doskoky a 4 asistence), jak se na hřišti cítíš?

První zápas je vždycky takový jinačí v tom, že je první v celém turnaji. Byla jsem trošku nervózní, protože jsem moc netušila, co od Súdánu čekat. Je to úplně jiný než evropský basket. První dny jsem navíc měla na tréninku těžké nohy a bála jsem se, že to tak bude i během zápasu. Naštěstí to bylo všechno v pohodě a běhalo se mi dobře. Je skvělé, že jsme se proti Súdánu mohly všechny protočit, zapojit se do hry, rozehrát se a pošetřit síly do dalších zápasů.

Porážkou s Mali se ale mírně zkomplikoval možný postup, teď budete čelit silným týmům z Brazílie, Číně a Belgii. Co může rozhodovat? 

Musíme se soustředit na naši hru. Nemít hlavy dole, že se nám zápas s Mali nepovedl. Musíme do všech tří utkání jít s novou energií, vyšším nasazením a více se soustředit na zápas a dobojovat to.

Máš za sebou první půlrok v zahraničí. Jak tento velký krok do Španělska zatím hodnotíš?

Když jsem zjistila, že půjdu do Španělska, strašně jsem se těšila. A zároveň jsem věděla, že bojuju s angličtinou, všechno bude nové a nikdy nevíš, jestli si sedneš s trenérem, týmem. A možná, jak jsem měla hrůzu z té angličtiny, tak to nakonec bylo o to jednodušší. Pamatuju si do teď, že první tréninky byly fajn, le jak jsme byli kompletní a začali jsme dělat sety, trenér je vysvětloval španělsky, spoluhráčky mi to překládaly a on už mezitím vysvětloval zase něco dalšího. Já jsem to vůbec nepochopila. Naštěstí byl konec tréninku, ale ten pocit, že jsem jediná, kdo to nechápe, byl strašný. Všichni mě podporovali a spolubydlící mi to pak doma nakreslila, takže nakonec všechno dopadlo dobře. Ale to spojení španělštiny s angličtinou mě hrozně pomíchalo. Jinak jsem od začátku dostávala minuty, které jsem ani nečekala. Začala jsem hlavně od obrany, protože jsem chtěla zapadnout a říká se, že se musí začít právě od ní. Nevím, jestli to bylo právě pak tím, ale ta minutáž postupně rostla, zvlášť po zranění druhé rozehrávačky. A musím zaklepat, daří se mi a jsem moc spokojená.

Zmiňuješ spolubydlící, tak jaký je tvůj život mimo palubovku?

Zatím moc nebyl, protože jsme měli Eurocup a furt jsme byli na cestách. Odletěli jsme například v pondělí a vrátili se až další, protože jsme z Eurocupu mířili na další zápas španělské ligy. Do ledna tak moc prostoru nebylo. Teď je pohoda. Zápasy jsou jednou týdně, tréninků také není moc, takže si po nich jdu uvařit oběd, zajdu na kafíčko a projít se na pláž.  Jak mám kolem sebe právě pláže, moře a svítí sluníčko, tak se pořád cítím jak na dovolené.

A co španělská kultura, je ti blízká?

Pomalejší rána mi asi nevadí. A když máme později večer trénink, večeří se v deset, což je taky celkem v pohodě. Teď už ale trénujeme spíše jen dopoledne a zatímco já už mám po večeři, moje spolubydlící teprve začíná vařit a strašně se diví, že pro nás je normální jíst třeba v sedm. Já si ale jedu spíš svůj režim.

Jaká je komunita ve Ferrolu? Když loni Julča Pospíšilová vybojovala v Eurocupu stříbro, sešlo se celé město na náměstí. Vnímáš tu podporu stejně, poznávají tě třeba někde?

Fanoušci jsou neuvěřitelní a skvělí. Na začátku sezony jsme měli přivítání na náměstí, kde bylo nejen spoustu dospělých, ale i dětí a ty to strašně prožívaly. Líbí se mi, že i když se nám nedařilo, prohráli jsme asi o dvacet, ti fanoušci nás pořád podporovali. Když jsem šla po zápase ze šatny k autu, tak nám začali tleskat. Bylo to strašně milé. Vylezeš vlastně špatná z toho zápasu a oni tě stejně podpoří. A už se mi stalo, že jsem šla po městě nebo nakoupit a lidi mě zastavili, že se na nás chodí koukat. Mám i jednoho souseda v baráku, co se synem chodí na basket. Je to něco, co mi v Čechách chybí. A je to vlastně strašně smutné, že ty rozdíly jsou až takové.

Čím si myslíš, že to je? Popularitou basketu ve Španělsku?

Myslím si, že i samotnou povahou těch Španělů. Češi jsou v tomhle trošku jinačí. Ferrol je malé město a basket je tam opravdu populární, ale stejné to je i v jiných městech. Například Zaragoza je v tomhle neuvěřitelná. Není to, že by jen přišli a koukali, ale žijí tím.

Zmiňuješ Zaragozu – v české lize bohužel takové porovnání není, kdy na utkání přijde přes 7 000 lidí. Jak jsi vnímala právě tuto změnu, kdy nastoupíš místo před několika stovkami před tisíci fanoušky?

První zápasy, když jsem přišla do haly, jsem byla nadšená a hodně jsem je vnímala. Líbilo se mi to. Pak už jsem si na to zvykla. Netuším, jestli mě to nějak i herně ovlivnilo, možná jsem trošku bývala nervóznější. Hrozně to podporuje! Když začnou fandit, tobě se třeba i daří, žene tě to ještě víc kupředu. Když ale hraješ venku a všichni na tebe začnou bučet a pískat, je to naopak nepříjemné. Ale i to se mi líbí, patří to k tomu a užívám si to.

Co ti zatím zahraniční zkušenost dala, kromě zlepšení se v angličtině?

Na tréninku mi to ani nepřišlo, ale pak v prvních zápasech jsem si říkala, že je všechno rychlejší a běhavější. Po třetím zápase jsem si asi zvykla. Dalo mi to vnitřní sebedůvěru, že můžu hrát proti takovým hráčkám a vyrovnat se jim.

Zníš spokojeně, takže návrat do Česka tě asi následující sezony nečeká?

Ne ne, ještě bych se nechtěla vracet. (smích) Určitě chci zůstat venku. A kde? To ještě uvidím.