Kouč Ken o Češích, Češkách a USS Nimitz

Čtvrtstoletí předtím, než se narodily jeho aktuální svěřenkyně z reprezentace do 20 let, nastoupil do služeb námořnictva Spojených států, v jehož řadách strávil celkem čtyři roky.

Čtvrtstoletí předtím, než se narodily jeho aktuální svěřenkyně z reprezentace do 20 let, nastoupil do služeb námořnictva Spojených států, v jehož řadách strávil celkem čtyři roky. Z toho největší část na tehdy čerstvě do provozu uvedené a jaderným palivem poháněné USS Nimitz, nyní nejdéle sloužící letadlové lodi Spojených států. Mladý námořník z Bostonu v plné síle se na 330metrovém obrovi v závěru neklidných 70. let zúčastnil několika bojových konfliktů a musel bryskně plnit desítky udílených rozkazů. Po několika letech jich ale začal mít dost a armádě dal sbohem. Přesto mu zůstala pod kůží. I dnes je jeho mluva protkána vojenskými termíny a on sám se stal tím, kdo denně udílí množství pokynů – v přípravě nebo basketbalových zápasech. Jen u českých lvic musí Ken Scalabroni pečlivě volit slovník a nesmí se pouštět do ostřejších verbálních přestřelek, jež by mohly zranit citlivou ženskou duši. Obzvlášť ne před očekávaným mistrovstvím Evropy na domácí půdě v Klatovech, jež už v sobotu v 18:00 začne pro lvice soubojem s Ruskem.      

„Pobyt v armádě mě naučil hodně o lidech, o tom, co dokážou zvládnout. A díky celé vojenské zkušenosti jsem si uvědomil, že v tomhle světě potřebujeme víc tolerance a musíme se učit líp spolu vycházet. Život v armádě mi celkově hodně dal, jistě mě naučil disciplíně, protože musíte plnit rozkazy, ale tohle byl později i hlavní důvod mého odchodu – už jsem ty rozkazy nechtěl plnit,“ přiznává dnes 62letý chlap, jenž i podle svých současných svěřenkyň vytváří v národním týmu doslova rodinnou atmosféru.   

Ještě před armádní službou ale Kena Scalabroniho formovalo dětství a dospívání v ikonickém městě amerického basketbalu. „V Bostonu je basketbal vším. Velikáni jako Bill Russell, Larry Bird, John Havlicek. Když jsme byly děti, chtěly jsme je napodobit a sledovaly všechno spojené s basketbalem úplně přirozeně. Hráli jsme basket každý jeden den, chodili jsme hrát i místo plnění domácích úkolů a jako kluci jsme si samozřejmě přáli jednou nastupovat za Celtics. Byl to sen každého kluka v celém státě Massachusetts – hrát za Boston Celtics,“ vyznává se z dětských tužeb.

Když to s Kelty nedopadlo, musel se vrtnout jinam. A postupně se stal basketbalovým koučem, jejž životní osudy zavály na konci minulého tisíciletí až do České republiky, odkud má i svou ženu. 

Ani po řadě let strávených zejména v Praze ale jeho čeština není na konverzační úrovni. Co tedy vůbec zvládne říct?

„Já jsem hlavní trenér... Pivo... To je dobrý jídlo... Moje česky mé dobrý – moc moc málo,“ usmívá se nad svými skromnými znalostmi.

Je tak nasnadě, že i u českých týmů, dříve u mužů USK Praha, nebo poslední roky u dívčích mládežnických reprezentací, udílí drtivou většinu pokynů v angličtině. Je to z 99,9 procenta, jen někdy je tam jedno nehezké slovo česky, ale to teď nemůžu říct. Prakticky každý ho tu ale řekne asi stokrát za den,“ míří s největší pravděpodobností k nejčastějšímu českému vycpávkovému slovu, jež se v současnosti stále víc rozmáhá i mezi ženskou populací.    

Bostonský rodák, který po ME v Klatovech nastupuje jako kouč pardubické Beksy v NBL, naopak vůbec nezklame při výběru oblíbeného českého jídla. Je jím svíčková. A nejraději ji možná zapíjí tmavým pivem. „Všechny značky jsou tu dobré, ale já mám rád tmavá piva, co mívají kolem 8 až 9 procent. Když si dáte dvě, už se bavíte,“ nadzdvihne obočí.

Leccos už také odpozoroval o tuzemských ženách. „Jsou silné a energické, musíte tak mít „ostré lokty“, když s nimi něco řešíte,“ podotkne znalecky. 

Mnohem víc se ale rozpovídá, když má Češky zhodnotit ze sportovního pohledu. „Moc rád koučuju české ženské týmy. Děvčata jsou ambiciózní, je s nimi spousta srandy a mají vítěznou mentalitu, což je pro mě jako trenéra důležité. Navíc jsou dobře koučovatelná a mě baví je trénovat.“ 

Kouč si je také dobře vědom toho, jak se před svými lvicemi musí chovat, a co nikdy nesmí říkat. „Snažím se s nimi jednat správně, tak, jak bych chtěl, aby se jednalo se mnou. A toho se držím. Nejhorší, co se někdy stane, je to, že na ně zvýším hlas nebo zakřičím, ale nikdy bych neřekl něco, co by je mohlo ranit. To podle mě ve sportu nemá místo, ani „v horku“ zápasů. S chlapy je tohle jiné, čas od času vám někdo pod tlakem zápasové situace něco řekne, vy mu to vrátíte, ale s děvčaty k tomuhle nikdy nedojde,“ zdůrazní.   

Po spoustě let strávených v Česku už americký kormidelník také vypozoroval některé pro něj specifické rysy zdejšího obyvatelstva. „Poprvé jsem sem přišel na konci 90. let a progres, k jakému v zemi došlo, je úžasný. Česko je extrémně ambiciózní a zároveň jsou tu lidé velmi netrpěliví. Snaží se vše zvládat v hodně krátkém čase a každý chce mít všechno hned. Lidi jsou tu hodně soutěživí, „hladoví“, prostě netrpěliví. Ale i takový je život.“ 

Zajímavý rozdíl pak kouč Ken vybral při otázce na to, v čem se podle něj nejvíc liší běžný Čech od běžného Američana. „Evropané obecně, a tedy i Češi mnohem víc cestují po světě a získávají tak jiný pohled na různé věci. Když Čech někam vyrazí, už „za pět minut“ je na nějaké státní hranici, v zemi, kde se mluví jinak, a mají tam jinou měnu. U nás, když přejedete hranici státu (z jednoho amerického státu do druhého), pořád tam mluví anglicky a pořád tam jedí hamburgery. V tomhle vidím ohromný kulturní rozdíl.“