Pověsily dres na hřebík. Díky, holky
Včera sledovaly srdnatý boj svých bývalých spoluhráček a nástupkyň v reprezentačním dresu, které nakonec na čtvrtý tým letošního mistrovství Evropy nestačily. Češky ale dlouho držely naději na dva body a v poločase vedly nejtěsnějším možným rozdílem. V tom samém poločase, kdy svůj reprezentační dres definitivně pověsily na hřebík ještě nedávné opory národního týmu včetně jeho kapitánky či jedné z nejvýraznějších postav historie.
Není to pouze ustálený obrat. Kateřina Elhotová, Romana Hejdová i Lenka Kochová v basketbalových kruzích známá pod dívčím jménem Bartáková opravdu pověsily svůj reprezentační dres na hřebík. Tedy alespoň jeho maketu. Byly tak prvními, kdo získal tu čest na nově vznikající stěně slávy českého basketbalu. Domů si navíc jednu maketu odnesly a s ní i ručně kovaný umělecký hřebík s basketbalovou hlavičkou.
„Mám z toho smíšené pocity, protože jsem hrála ještě relativně nedávno. Tak se to ve mně pere, ale bylo krásné se s kariérou rozloučit takhle,“ svěřila se Lenka Kochová, kterou už zanedlouho čekají mateřské povinnosti. Pro všechny bylo důležité, že si mohly vychutnat potlesk zaplněné Královky, kam se reprezentační basketbal před diváky vrátil po dvou letech.
Právě možnost live interakce s fanoušky si pochvalovala Romana Hejdová, která kvůli ceremoniálu přicestovala z Francie, kde i po konci hráčské kariéry tráví převážnou část svého času. „Bylo moc fajn tu být v hale s diváky, o to bylo loučení krásnější,“ usmívala se. A tak jako v dobách, kdy vedla národní tým z pozice kapitánky, utrousila vtipnou glosu: „Jinak je tempo hry strašně rychlé, to už bych nestíhala.“
Své sbohem řekla včera na Královce i jedna z nejvýraznějších postav novodobého českého basketbalu a poslední aktivně hrající vicemistryně světa z roku 2010. Kateřina Elhotová však svým fanouškům nechala alespoň trochu naděje, i když dres národního týmu už na hřebíku nejspíš zůstane. „Jsem trochu smutná, protože reprezentační dres už asi neobleču, ale nemám ještě v sobě uzavřený úplný konec na palubovce. Uvidíme, jak to bude,“ zněla trochu tajemně.
Když celý život zasvětíte týmovému sportu, potěší vás, že i u takového ceremoniálu, který by mohl patřit jen vám, nejste na vše sami. „Jsem alespoň ráda, že se tu neloučím sama a je to s holkama, protože tvoříme takovou pěknou trojici a navzájem se podpoříme,“ prokázala populární Čaki, že i po rozlučce s reprezentační kariérou ji neopustil týmový duch.
Pověsit dres na hřebík, vychutnat si potlesk vestoje a ještě jednou zamávat fanouškům. To je všechno symbolický akt, kterým se snažíme říct: „Holky, děkujeme. Vážíme si všeho, co jste pro český basketbal obětovaly a čeho jste dosáhly. Ať jste neméně úspěšné i ve svém dalším životě.“ Pod ta slova by se mohl podepsat každý fanoušek českého ženského basketbalu.
