Z hráčky manažerkou

Už ve 24 letech ukončila kariéru ostravská rozehrávačka Natálie Rašková. „Každý den v roli profi sportovce byl jako splněný dětský sen. Na basket si netroufnu už asi nikdy,“ přiznává. U basketbalu nicméně zůstává dál. Její novou pozicí je manažerka týmu SBŠ. Zároveň studuje aplikovanou informatiku se specializací na umělou inteligenci na Ostravské univerzitě. V rozhovoru vypráví o martyriu s koleny, šílené zkušenosti v USA, vztahu a spolupráci s mamkou trenérkou, zálibě v matematice či nápadech na využití umělé inteligence v basketbalu. „V Americe jsem studovala Pure Math a docela mi to šlo - nebo spíš jim to tam dost nešlo. Říkali mi, že jednou můžu pracovat u NASA,“ usmívá se Natálie Rašková.

Proč jste ukončila kariéru?

Kvůli dlouhodobým problémům s koleny. První zranění se mi přihodilo v lednu 2021. Později se přidalo i druhé koleno. Poslední dvě sezóny jsem nemohla trénovat každý den a po zápasech jsem často měla problém usnout kvůli bolestem nebo zvládnout například chůzi do schodů. Když jsem si uvědomila, že mě zranění limituje i v běžném životě, došlo mi, že takhle to dál nejde. Rozhodla jsem se proto ukončit kariéru.

Kolik jste absolvovala operací?

Abych řekla pravdu, musela jsem se podívat na výpis zdravotní péče u pojišťovny, protože zákroky jsem raději přestala počítat. Zjistila jsem, že pravé koleno mám operované šestkrát a levé dvakrát. Kolena se mi bohužel nezlepšovala ani po delším odpočinku, spíš naopak. Rozhodla jsem se proto podstoupit plastiku obou křížových vazů. Věřím, že už to budou mé poslední zákroky na dost dlouhou dobu. Nicméně na basket si netroufnu už asi nikdy, a to na žádné úrovni. Už nemám kapacitu znovu si procházet tím stejným.

Bylo vám líto, že jste skončila s basketbalem už ve 24 letech?

Nejvíc mě to zasáhlo u prvního zranění. Hodně jsem trénovala a nemohla pochopit, proč se mi něco takového přihodilo. Musela jsem se nastavit na to, že to zvládnu. Těžké chvíle jsem zažívala i během poslední sezóny, kdy jsem seděla na trénincích za lajnou a jen sledovala spoluhráčky, protože už jsem nezvládala vůbec trénovat. Konec kariéry pro mě byl vlastně vysvobozením z toho nekonečného cyklu. Přesto jsem přesvědčená, že to všechno stálo za to. Basket mi dal hodně. Naučil mě disciplíně, tvrdé práci, týmové hře a pocitu výhry. Navždy to bude má srdcová záležitost.

Působila jste i v USA na univerzitě, jaká to byla zkušenost?

V USA to pro mě byla velká výzva. Po maturitě jsem doma měla absolutní komfort. Hrála jsem nejvyšší soutěž a dostávala za to už nějaké peníze. Chtěla jsem ale zkusit něco mimo svou komfortní zónu. Dostala jsem sportovní stipendium na univerzitu v NCAA divizi II. V Americe se většinou na místo na hřišti dlouho čeká. Nováčci si skoro nezahrají, bez ohledu na to, jak jsou dobří. Doufala jsem, že to bude možná trochu jiné, když jde o druhou nejvyšší soutěž. Nicméně jsem se na hřiště skoro nedostala. Zároveň se mi hodně stýskalo po domově. Své 20. narozeniny jsem oslavila víceméně sama. 

Měla jsem stipendium na čtyři roky, ale plánovala jsem zůstat jen rok. Naučit se jazyk, vyzkoušet si být úplně sama a pak se vrátit. Myslím si, že úroveň basketbalu u nás je vyšší. Hráčky, které se nedostanou do WNBA, většinou míří právě do Evropy. Celkově to byla dost šílená zkušenost, za kterou jsem ale moc vděčná. 

Jaká je vaše nová role v ostravském klubu? Je to velká změna?

Po návratu z Ameriky jsem se vždy starala o cizinky v týmu, aby se necítily tak osaměle, jako jsem se cítila já v Americe. Po zranění jsem se snažila být přínosná pro celý tým i mimo palubovku, protože jsem chtěla aspoň nějak pomoci, když jsem nemohla hrát. Nyní mám pocit, že jediné, co se změnilo, je to, že už nemám na lavičce dres, ale oblek. Vždy jsem zařizovala spoustu věcí okolo týmu. Moje práce zahrnuje organizaci dopravy na zápasy, zajištění stravy, rehabilitací pro tým a řešení víz pro cizinky. České hráčky mají povinnost účastnit se mládežnických kempů SBŠ, takže řeším i to.

Děláte šéfovou vaší mamce Ivetě Raškové, která je hlavní trenérkou?

Nemyslím si, že jsem něčí šéfka, spíš jsme kolegyně. V Ostravě je klub takový rodinný, což říkáme i cizinkám při domlouvání angažmá. Vždy nám to potom po nějaké době jen potvrdí. Většina z nás hraje nebo pracuje pro klub proto, že ho má ráda. Spolupráce s vedením, trenéry i hráčkami je tedy přátelská a bezproblémová.

Jak vaše spolupráce s mamkou jako trenérkou probíhala v době, kdy jste hrála?

Když jsem hrála, měla jsem s mamkou vztah vyřešený na jedničku. Na trénincích jsem ji oslovovala kouči a nikdy jsme neměly problém. Cizinky, které přišly a nevěděly o tom, to zjistily až třeba na prvním utkání sezóny, když jim přišlo zvláštní, že máme stejné příjmení. Pak se smály a říkaly mi, že to vůbec nepoznaly na trénincích. Když jsme spolu na výjezdu, chodíme si teď po zápasech někam sednout a pokecat. Když jsem hrála, držely jsme se stranou, aby to nevypadalo divně vůči týmu. 

Jak to probíhá nyní, kdy jste manažerkou týmu?

Myslím si, že po ukončení mojí kariéry se nám s mamkou trochu ulevilo. Ona byla vždycky ve stresu, že se zase zraním, protože když jsem byla na hřišti, nikdy jsem nic nevypustila, i přes své omezení. Kolikrát jsem hrála, i když to bylo už přes hranu, protože jsem nechtěla přiznat sobě, svému týmu a už vůbec ne mamce, že to nejde. Ona na mě nikdy nevyvíjela nátlak, že musím hrát. Já jsem si ho vytvářela sama a ona to věděla. Bylo to dost stresující období pro nás obě.

Pokračujete ještě ve studiu?

Momentálně studuji aplikovanou informatiku se specializací na umělou inteligenci na Ostravské univerzitě. Na bakaláři jsem vystudovala také aplikovanou informatiku, k níž mě dovedla moje záliba v matematice. V Americe jsem studovala Pure Math a docela mi to šlo - nebo spíš jim to tam dost nešlo. Matematika se ani v Americe nestuduje na každé škole. Když jsem tam začala studovat a viděli, jak mi to jde, říkali, že jednou můžu pracovat u NASA a podobně, což mi přišlo opravdu úsměvné. Zapsala jsem se na předmět programování jen kvůli kreditům, ale dost mě to začalo bavit. Při návratu do Česka jsem věděla, že s matematikou můžu leda tak na učitelství, proto jsem se rozhodla zkusit aplikovanou informatiku, kde bylo také hodně matematiky. Umělá inteligence mi připadá zajímavá a perspektivní, proto jsem se rozhodla jít touto cestou.

Co byste z umělé inteligence aplikovala do basketu?

Umělá inteligence je dnes na vzestupu a aplikuje se v mnoha oblastech. Baví mě, že čím víc o ní víte, tím víc zjistíte, že o ní vlastně nevíte. Nápady na využití AI v basketbalu by určitě byly. Chtěla bych jednou vytvořit software, který by byl schopen sám udělat skauting na soupeře, najít vzory v pohybu na hřišti, rozpoznat, zda se třeba jedná o signál, a dodat tyto signály trenérům ve formě diagramů. Prakticky by to zautomatizovalo zdlouhavé procházení zápasů a skautování soupeře. Kdo ví, třeba to jednou zrealizuji.

Ostrava rozjela sezónu výborně, jak podle vás dopadne?  

Podle mě má tento tým velký potenciál. I když je složený z velké části z nových hráček, předvádíme solidní výkony. Bohužel máme ještě občasné výpadky, ale myslím si, že to je způsobeno tím, že holky zatím spolu nehrají příliš dlouho. Těžko říct, jak to nakonec dopadne, protože liga je velmi vyrovnaná, a tak každé zaváhání, ať už naše nebo jakéhokoli jiného týmu, může zásadně zamíchat s tabulkou. Samozřejmě bych nás nejradši viděla ve finálové čtyřce, protože věřím, že cíle by měly být vždy vysoké. 

Co považujete za největší úspěch kariéry?

To je těžká otázka, protože těch momentů bylo hodně. V reprezentaci U16 jsme vyhrály zlatou medaili na olympiádě mládeže a poté i na ME. S reprezentací U17 jsme se umístily na 5. místě na MS. Byla jsem dvakrát na univerziádě. Ale velký význam pro mě mají i okamžiky s mým ostravským týmem. Například výhra nad KP Brno a historický postup do Final Four Českého poháru nebo výhra nad Chomutovem v poslední sekundě před téměř plným Tatranem při ukončení kariéry Anny Kubíčkové. Každý den jako profi sportovec byl jako splněný dětský sen.